Mezzosopranistka Markéta Cukrová je ojedinělým úkazem na české scéně vokální hudby. Pro neobyčejnou všestrannost a cit pro styl je vyhledávanou interpretkou hudby od středověku po 20. století. Dlouhodobé úspěchy v interpretaci „staré“ hudby jí vynesly spolupráci s renomovanými tuzemskými i zahraničními soubory a orchestry.
V romantickém a moderním repertoiru vystoupila za doprovodu České Filharmonie, SOČRu, FOKu, Košické, Plzeňské, Brněnské, Ostravské, Zlínské a Varšavské flharmonie. Vedle rozsáhlé koncertní činnosti se Markéta věnuje i divadelní práci. Za roli Dardana v Händelově opeře Amadigi di Gaula na Händel-Festspiele v německém Göttingenu si vysloužila nadšené kritiky a pozvání festivalu k samostatnému recitálu. Následovala hostování na scénách Národních divadel v Košicích, Brně , Praze a Ostravě . V roce 2018 byla nominovaná na ceny Thálie a Jantar za vynikající ztvárnění operní role.
Pomyslným interpretačním vrcholem všech vynikajících pěvců je písňová literatura. Na minimální ploše lze zde zúročit veškeré zkušenosti z forem velkých a nechat zazářit pouhou prostou linii, ovšem zcela naplněnou osobností interpreta. Zkušenosti napovídají, že písňové recitály bývají vrcholným emotivním zážitkem pro všechny zúčastněné – jak pro publikum, tak pro účinkující. Je tomu tak i ve Vašem případě?
„Na rozdíl od operní role, kde je zpěvák součástí velkého divadelního cirkusu, jsme v písních obrazně řečeno nazí a musíme si vystačit s vlastními prostředky: s muzikalitou, schopností aktivně reagovat a mírou komunikace se spoluhráčem. Písně poskytují minimalistickou plochu, nad níž je třeba vyklenout celý dramatický oblouk. Pokud se týče palety barev v hlase, frázování, práce s časem a sdělnosti je klasický písňový repertoár nejtěžší. Uvědomuji si, že i na posluchače jsou kladeny jisté nároky a je úkolem interpretů jim zážitek zprostředkovat. Na písňový odkaz v českém jazyce můžeme být pyšní, protože jména Dvořák nebo Martinů snesou srovnání s největšími evropskými mistry (Schubert, Berlioz, Britten, Fauré).“

Na recitál mezzosopranistky Markéty Cukrové se můžeme těšit v sobotu 9. listopadu 2019 v Horácké galerii v Novém Městě na Moravě. Bude to již druhý koncert festivalu Pódium NMNM. V písňových cyklech Antonína Dvořáka, Petra Ebena a samozřejmě Bohuslava Martinů bude komorním partnerem Markétě Cukrové pianista Luděk Šabaka. V jeho podání zazní i dvě nejvýznamnější české klavírní sonáty: poměrně často uváděná Sonáta 1. X. 1905 Leoše Janáčka a téměř neznámá Sonáta Bohuslava Martinů, od jehož smrti letos uplynulo 60 let.

“Klavírní sonátu komponovanou v roce 1954 a věnovanou chebskému rodákovi Rudolfu Serkinovi jsem poprvé koncertně uvedl v roce 1985. Kolikrát jsem ji od té doby hrál, těžko spočítat. I když se jedná o jednu velkou hudebně filozofickou meditaci – skladba je psána bez taktových čar jako jednolitý proud hudby – nestalo se mi, že by se její uvedení setkalo s negativním ohlasem. Naopak! Posluchači v Číně, kteří evidentně podobný druh hudby slyšeli poprvé, byli nadšeni. A o Japoncích snad ani nemluvím; jen za posledních deset let jsem zde tuto sonátu uvedl snad stokrát. Potvrzuje se tím známá pravda, že pochopí-li interpret obsah díla, byť by bylo sebesložitější, pochopí ho i posluchač. V případě Martinů s tím opravdu problém nemám. Pamatuji si jako dnes, s jakou radostí jsem již v šesti letech hrával cyklus Jaro v zahradě! Hudba Bohuslava Martinů mne provází profesním životem bezmála padesát let a pořád je co objevovat. Nemyslím tím nové a nové skladby, nýbrž nové a nové významy, které zdají se být v díle tohoto autora nevyčerpatelné.
A co má společného Janáček s Martinů? Po odborné stránce je to jistě práce s časem. Po stránce ‚srdeční‘ je to pravdivost. Ani jeden z autorů neměl ve svém díle potřebu se někomu nebo něčemu podbízet, oba hudebně nic nepředstírali a nelhali. A empatický interpret to neomylně pozná.“
—
Rozhovor vyšel ve zpravodaji Novoměstsko.